MISTR EVROPY – Václav Vinduška

Ing. Jiří Fencl

 Václav Vinduška se narodil v roce 1973 a pracuje jako střelecký instruktor. Patří k našim předním střelcům IPSC z pistole, ale vyhrál také ME 2009 v brokovnici ( divize Open ) v Opařanech i bezprostředně následující shoot-off v Provazcích u Písku.

 Hledal jsem na vás kontakt na In­ternetu a našel ho hlavně prostřed­nictvím firmy Proarms a také u Maxrounds. Máte k těmto firmám něja­ký vztah?

Ano. S Proarmsem už několik let úzce spolupracuji! A vybavují mě vlastně vším potřebným ke střelbě. Kluci z Maxrounds mi nabídli další podporu pro brokovnici formou jejich produktů. Jsou u střelby IPSC z brokovnice hned od začátku, tak­že tomu po technické stránce rozumějí asi nejvíc. Dnes vyrábějí hlavně velkokapa­citní zásobníky pro Saigu, asi nejlepší, kte­ré jsou na trhu k maní.

Segmentové nebo spirálové?

Právě ty spirálové. Segmentové si střel­ci buď prodlužují botkou, nebo si lepí dva k sobě. Až teď se objevila v Opařanech italská firma, která je nabízí hotové, už prodloužené. Kapacita je velmi důležitá, nemusí se přebíjet, a tím se ušetří čas. Navíc je pře­bíjení vždy svým způsobem riziková zá­ležitost. Kluci si uvědomili, že v Americe už bubnové zásobníky na Saigu dělají, ty ale váží přes dvě kila, zatímco tenhle, ma­ximálně odlehčený, z eloxovaného duralu, jen 700 gramů.

Střílíte tedy Saigou. Jaké s ní máte zkušenosti?

Brokovnice Saiga spolu s téměř totožnou zbraní Molot hrají v divizi Open prim, jsou určitě nejrozšířenější. Když fungují, jsou spolehlivé a šlapou jako šicí stroj. Nevýhodné ale je, že každý kus je vlastně ori­ginál – lítají u nich tolerance, úhly a tak. Rozdíly některých rozměrů jsou takové, že se musí – aby zbraň spolehlivě fun­govala – nejen leccos upravit, ale v ex­trémních případech dokonce i vyměnit, protože zásobníky jsou přesné, vyrábě­né na CNC strojích.

Na vaší Saize 12K od firmy Legion je už na první pohled viděřada úprav: mohutná a členitáúsťová brzda, dřevěné předpažbí s ventilací a ole­peni, dřevěná rukojeť s pryžovým ná­vlekem, částečně olepený nástavec šachty zásobníku, lišta optiky nad plynovýústrojím, prodloužené ovládací páčky a sklopná rámová opěrka systému SVDS s lícnicí a vy­sokou botkou.

Úpravy jsou zaměřeny hlavně na spoleh­livost. Dřevěné předpažbí není nic zvláštního, nechal jsem si Saigu přivézt v tom­to provedení, které je v Rusku standardní. Pažba je u této varianty též standardní. Mnoho jiných střelců má Saigu vypiplanou lip než já. IPSC je technický sport, proto dělá výsledek určitě z poloviny technika, ale ani ta nejlepší technika nepomůže, když je chyba v rukou… Ale na druhou stranu když má zbraň víc závad, tak samozřejmě není šance na dobrý výsledek.

Jsou závady poloautomatůčasté?

Určitě víc než u opakovačích brokovnic, ale to je logické. Samonabíjecí brokovnice

bude vždycky vybíravější na střelivo, a na­víc, jak jsem říkal, Rusové si s výrobou mnohdy nedělají hlavu, kvalita zbrojní vý­roby se za posledních patnáct let hodně zhoršila. Například kanálky pro odvod ply­nů jsou mnohdy různě veliké. Téměř vždycky jsou v nich u nové zbraně ještě spony, takže v okamžiku, kdy tam shluk broků nebo jednotná střela tyto spony zavře, plynů pro­jde méně a neutáhne to už závěr. Každá zbraň se proto musí doladit. Když jsem bro­kovnici dostal, nefungovala. Nevystřelila ani pět ran za sebou. Proto jsem zajel do Maxrounds, kde mi ji upravili.

Díky úspěchu na ME v Řecku, kde jsem ještě střílel s půjčenou Saigou, mi nabíd­li, že by mě sponzorovali zásobníky a veš­kerým sortimentem, který vyrábějí i vy­víjejí, Teď po ME v Opařanech mají zase další náměty, jak doplňky vylepšit a čím novým Saigu osadit. Zanalyzovali jsme si, co jsme neměli a ostatní ano. Konstruk­ce by totiž měla úzce spolupracovat se střelci, sledovat jejich požadavky a náměty, a přitom se pochopitelně zaměřit přede­vším na účel, kterému má zbraň sloužit. Má-li se konstruovat zbraň pro sportovní účely, měl by ji připomínkovat hlavně špič­kový střelec té disciplíny, nebo lépe víc ta­kových střelců. Vytváří-li se modifikace pro služební účely, měl by u toho asistovat člo­věk nejen se špičkovou technikou střelby, ale i s velkými zkušenostmi s činnostmi, pro které je zbraň určena.

Maxrounds dnes připravuje modifikace úsťových brzd – kompenzátorů, ve kterých budou zabudovány čoky. To pro nás byla letos novinka, protože dosud jsme se domnívali, že můžeme střílet buď s čokem nebo s kompenzátorem. Podle pravidel to­tiž musí být v průběhu soutěže zachován vzhled zbraně. Ostatní už používali vzhledově stejné kompenzátory, ale jeden byl bez čoku, druhý s polovičním čokem… Při vzdáleném gongu, kde už je značný rozptyl broků a jejich síla menší, spadne terč da­leko jistěji. Také terče zakryté neterčem se s čokem zasahují s daleko větší jistotou.

Jaké používáte střelivo?

Běžné Sellier a Bellot s tím, že jako birdshoty používám sérii nábojů Maxrounds, kterou tam kluci nechali udělat na zakáz­ku. Je tam navážka 32 g, ale s rychlejším prachem, takže to odpovídá třicetčtyřce. Saiga sice spolehlivě funguje na třicetšestky, ale to už je někdy trochu zbytečné, takže to vyřešili takhle. Ta třicetdvojka je pro poloautomaty takovou spodní hranicí a může už působit závady při vyhození ná­bojnice. Střelci si buď udělali úpravy, nebo mají už z výroby vyvrtané větší kanálky pro odvod plynů. Zbraň se prostě musí po ná­kupu vyzkoušet, nejlépe vystřílet několik set nebo spíš tisíců ran, než člověk ověří, že s daným střelivem funguje. Potom je to ale opravdu stroj, se kterým se dá v podstatě střílet stejně rychle jako s pistolí.

Viděl jsem, že nosíte na opasku dva další zásobníky.

Ano, podle situace, někdy i víc. Je vždyc­ky lepší mít nějakou zásobu střeliva pro případ závady, a ještě lepší je si tu zálo­hu pojistit, protože zásobník může vy­padnout. Platí tu stejná pravidla jako pro pistoli nebo pušku.

Vy vlastně střílíte všechno, takže i turnaj tří zbraní?

Ano, střílím i ten. Počítají se do něj vý­sledky z jednotlivých mistrovství repub­liky v pistoli, pušce a brokovnici. Všich­ni ovšem všechno nestřílejí, většina střelců se specializuje. Mně se zatím podařilo ty čtyři ročníky turnaje vyhrát, je to ale velmi náročné.

Jakou pistolí střílíte?

V pistoli střílím divizi Production, teď pistolí K100 Mk 6. Dřív jsem střílel Tanfogliem, kte­ré mám stále rád, ale již pár let závodím s K100 – je lehčí, prázdné Tanfoglio váží

1250 g, zatímco K100 jen 750 g, takže je znatelný rozdíl například v přenášení, navíc mohu K100 i běžně nosit. Obecně sice pla­tí, že pistole s ocelovým rámem se při střel­bě lépe chovají, hlavně díky hmotnosti, kte­rá částečně eliminuje zdvih zbraně, u K100 se ale hlaveň uzamyká rotací, takže se znač­ná část energie spotřebuje na odemčeníto-hoto systému. Závěr také nedorazí na kov, ale na plastový lučík, který zároveň půso­bí jako buffer, proto se zbraň chová ex­trémně klidně. U K100 také tak markantně nepoznáte rozdíl v laboracích.

Používáte pro pistoli přebíjené ná­boje?

Přebíjené náboje si dělám dosud, v pod­statě ale beru náboje, jaké se mi poda­ří získat – o náboje je věčný boj. Přebí­jel jsem si léta, u použitých nábojnic ale stoupá možnost závady, takové si ne­chávám na trénink, kde nějaká závada nevadí. Takže teď na závody přebíjím už jen do nových nábojnic nebo používám i na závody střelivo standardní, Re­mington nebo Magtech. V současnosti uvažuji o MFS. Je to pořád hledání nejlepšího poměru ceny a kvality.

Kolik nábojů vystřílíte během tré­ninku?

Z pistole zhruba 250. Týdně se snažím tré­novat dvakrát, někdy to ale vyjde jen jednou a někdy se během týdne k tréninku ne­dostanu vůbec a pak zase třikrát za sebou. U obou dlouhých zbraní je to horší, nejvíc určitě nastřílím z pistole. Tvrdím ostatně, že pistole je nejdůležitější a nejtěžší ze všech tří zbraní a že kdo umí střílet z pistole, rychle se to z ostatních zbraní naučí. Je to proto, že pistole se drží jen v jednom mís­tě, je krátká a má proto i krátkou záměrnou, takže i drobná chyba v držení nebo ve spouštění se okamžitě projeví. U dlouhé zbraně jsou opory tři – v rameni, v ruce a na předpažbí a je tam dlouhá záměrná – stejná chyba, která se u dlouhé zbraně tolik ne­projeví, se u pistole okamžitě projeví vel­kým strhnutím. Dlouhá zbraň je ovšem zase fyzicky náročnější, těžší na manipu­laci a pohyb, těžší je i příslušenství k ní. Pohyb naučený s pistolí lze ale použít i u dlouhé zbraně. Z pistole vystřílím ročně v průměru asi tak 15 000 nábojů, správně bych měl ale střílet dvakrát nebo třikrát tolik. Na určité úrovni už počet vystřílených nábojů hraje roli.

Jak vám jde puška?

Střílel jsem pochopitelně i na mistrovství republiky na Sahaře v Hodonicích, kde jsem vyhrál, a ještě předtím v červnu na mistrovství Evropy v Norsku. Tam jsem byl druhý ze 155 střelců, což pokládám za velmi dobrý výsledek. Vyhrál Fin Raine Peltokoski, fenomenální střelec, kte­rý střílí pušku od roku 1989 a ročně z ní vystřílí skoro 30 000 nábojů. Radost jsem ale měl hlavně z toho, že se ME zúčastnilo několik Američanů, z toho dva profesionální střelci, kteří patří v Americe mezi tři nejlepší. Oba se mi podařilo po­razit. Porazit Peltokoskiho je velmi ob­tížné při té jeho spoustě letitých zkuše­ností. Hodně jsem se ale od něj naučil, protože je velmi přátelský a vstřícný.

Jakou puškou střílíte?

Střílím modelem LR-300, americkou vari­antou samonabíjecí puškyAR-15, odZ-M Weapons s pístovým mechanismem a se sklopnou pažbou. To je sice pro závod nepodstatné, ale mně se to líbí, zbraň je tak kompaktnější a lepší pro převoz. Různé ver­ze AR-15 se ve světě IPSC prosadily nej­víc a je k nim bohaté příslušenství. Použí­vám optiku Swarovski 1,7-10×42 a ktomu doplňkově na úhlové montáži 45° napra­vo kolimátor C-more se záměrným bodem 4 MOA. Při kombinaci blízkých a dalekých terčů je nevýhodné střílet s malým zvět­šením nebo bez zvětšení daleký terč, tak-že na bližší jen přetočím zbraň a použiji ko-limátor. Ten je na rychlomontáži weaver. Když jsou jen daleké terče, tak ho sundá­vám, netahám ho s sebou zbytečně. Dvojnožky požívám od firmy Harris. Došel jsem k tomu, že je ideální s sebou vozit Harrisky všech možných výšek pro nejrůznější situace. Používám spoušť Timbry a kom­penzátor PRI-MSTN. Na letošní rok chci přípravu z pušky uzpůsobit tak, že řadu věcí budu trénovat z malorážkové kon­verze AR-patnáctky. Tím se ušetří hro­mada střeliva a určité věci jako zaujmu­tí polohy nebo přenos lze nacvičit stejně. Šetří to i zbraň a malorážkové náboje lze ještě sehnat za korunu. Závodit budu s puškou PAR Mk1 naší provenience.

Důležité je trénovat polohy – v IPSC jsou často velmi nestandardní. Střelba z pušky podle pravidel IPSC má svá specifika, třeba není čas čekat, až se ustá­lí vítr, když se jedná o vzdálené terče. Stří­lí se až na vzdálenost 300 metrů. Je tře­ba trénovat také změnu rytinu, jedná-li se o skupinu terčů v různých vzdálenostech.

Já se specializuji spíš na pistoli, u puš­ky a brokovnice zkušenosti z pistole jen prodávám. Brokovnici průběžně trénuji nejméně, protože nácvik manipulace a pohybu s dlouhou zbraní mi dává puška. Vždy si před závodem udělám takové malé soustředění, kdy netrénuju jinou zbraň. Techniky nahození a přilícení zbraně zůstávají v podstatě stejné u obou dlouhých zbraní, stejně jako stabilizace a zaujetí po­lohy, u brokovnice se jen musí člověk tro­chu víc opřít, protože to je přece jenom vět­ší drba, ale základ tam je stejný. Ideální by bylo vystřelit si alespoň jednou týdně 100 až 200 ran, to úplně stačí, trénuje-li člo­věk poctivě i pušku a hlavně pistoli.

Jaké jsou vaše zkušenosti ze závo­dů?

Závody IPSC jsou stejné jako kterékoliv jiné závody: nastupuje při nich nervozita,

ostatní vás bedlivě sledují, máte jen je­den pokus na každou situaci, člověk to nechce zkazit, cítí často nepřející oči, ale musí se s tím umět srovnat… Důležitou základní složkou je proto psychika, kte­rou ale člověk nemůže natrénovat, tu buď má, anebo nemá. Může ji leda po­silovat, zásadně měnit ne. Někteří střel­ci jsou vynikající na tréninku, když ale přijde a kouká někdo cizí, začnou sekat jednu chybu za druhou. Mně to už dnes ani nepřijde, spíš mě často ta atmosfé­ra závodů dokáže vyhecovat.

Jak vlastně hodnotíte užitečnost IPSC pro běžnýživot?

Tvrdím jednu věc: IPSC nemá – stejně jako žádná střelecká disciplína – nic společného s praktickým použitím zbraně. Ale je to asi jediná disciplína, která na­učí člověka nejkomplexněji ovládat zbraň, rychle měnit plán, střílet ze všech možných poloh a za všech mož­ných situací, na různě se pohybující ter­če, a to nejen z místa, ale i za pohybu, řešit závady a mnoho dalších věcí, a to všechno v časovém tlaku. Široká vari­abilita situací nutí střelce improvizovat a rychle se přizpůsobovat.

A v životě? Většinou vůbec nepůjde o to, jak rychle člověk v ohrožení vytasí, ale o to, aby si na svou zbraň vůbec vzpo­mněl, aby se odhodlal ji použít, aby správně odhadl situaci a aby to udělal včas. A aby pak zasáhl. IPSC pouze na­učí ovládat zbraň podvědomě. Nenaučí člověka žádnou taktiku pro život, jen ur­čité principy jak se hýbat, kde ušetřit čas a hlavně střílet pod jednoduchou formou stresu. A nic víc člověk ani natrénovat ne­může. I v disciplínách, jako jsou IDPA, obranná střelba a podobné, přes zdánli­vou realističnost nejde o přípravu na sku­tečné ohrožení. Vezměte si příklad – ko­lik střelců na závodech IDPA si na skry­té nošení vezme oděv, který opravdu nosí v denním životě, a ne takový, který sice splňuje pravidla o zakrytí zbraně, ale má ho jen na závody, protože se mu z něj tasí nejlépe, ale na ulici by v tom vylézt ne­mohl nebo by v něm byl nápadný?

A navíc, ani psychicky odolný člověk nemůže říct, bude-li v dané situaci v ta­kovém stavu, aby zareagoval tak, jak by měl. Pravděpodobnost správné reakce se zvyšuje praxí, zvykáním si na řešení rizikových situací.

 

Střelci jiných disciplín někdy IPSC kri­tizují, Co si o tom myslíte?

O střelcích IPSC říkají: to jsou ti blázni, co běhají po poli a kropí kolem sebe… Mají pocit, že člověk běží, rychle mačká spoušť ve stylu nějaká se ujme a že se jedná o chrlení patron. Nechápou, že je každá rána v takové rychlosti umístěna přesně tam, kde má být. Každý z dobrých střel­ců IPSC totiž musí být dobrý mířenkář, špička IPSC pak jsou mířenkáři výborní.

Chyby v mířené střelbě jsou totiž způ­sobeny hlavně dvěma faktory: špatným a nestejným úchopem a chybou ve spouštění. Na co je dobré plynulé spouš­tění s přesnou a stále stejnou polohou prstu na spoušti, když budu mít pokaž­dé trochu jiný úchop zbraně, kde budou pokaždé jinak směřovat síly nutné ke spuštění? A na co mi bude bezvadný úchop zbraně, když budu drbat za spoušť? Dělá-li se chyba při mířené střelbě, kde je dostatek času a ideální po­loha, pak se tato chyba zmnohonásobí ve stresu, když střelce tlačí čas, musí vy­tvořit nový plán postupu, střílí na různě vzdálené terče a je tak je nucen měnit ryt­mus nebo střílí z polohy, která je někdy velmi nestabilní, a navíc má třeba po­hyblivé terče a také neterče.

Myslím si ale, že žádné z odvětví spor­tovní střelby nelze zavrhovat a že každé, pokud se dělá pořádně, je náročné.